Italská lira má dlouhou a bohatou historii sahající hluboko do středověku. První zmínky o této měně pocházejí již z 8. století našeho letopočtu, kdy Karel Veliký zavedl měnovou reformu v říši Franků. V té době se lira používala především jako účetní jednotka, přičemž jedna lira odpovídala 240 denárům nebo 20 soldům. Tento systém se postupně rozšířil po celé Itálii, kde různá města a státy začaly razit své vlastní varianty liry.
V období středověku a renesance byla Itálie rozdělena na mnoho samostatných městských států a království, z nichž každé mělo svou vlastní měnu nazývanou lira. Benátská republika používala benátskou liru, zatímco například Milánské vévodství razilo milánskou liru. Tyto různé varianty liry měly odlišné hodnoty a obsahy drahých kovů, což často komplikovalo obchodní vztahy mezi jednotlivými italskými státy.
V průběhu 16. a 17. století došlo k významným změnám v měnovém systému italských států. Stříbrný obsah mincí se postupně snižoval v důsledku inflace a ekonomických tlaků. Některé státy začaly razit také zlaté mince, které měly vyšší hodnotu a byly používány především pro mezinárodní obchod. V této době se také objevily první papírové bankovky, které vydávaly především velké italské banky.
Napoleonské války na přelomu 18. a 19. století přinesly další změny v měnovém systému. Pod francouzskou nadvládou byla v některých částech Itálie zavedena francouzská měna, což vedlo k dalšímu zmatku v již tak komplikovaném měnovém systému. Po Vídeňském kongresu v roce 1815 se mnoho italských států vrátilo ke svým původním měnám, ale situace zůstávala nadále nepřehledná.
V první polovině 19. století se začaly objevovat první snahy o sjednocení měnového systému v italských státech. Sardinské království, které později sehrálo klíčovou roli v procesu italského sjednocení, zavedlo v roce 1816 sardinskou liru, která se stala vzorem pro pozdější jednotnou italskou měnu. Tato měna byla založena na desetinném systému a byla navázána na francouzský frank, což usnadňovalo mezinárodní obchod.
Období před rokem 1861 bylo charakteristické velkou různorodostí měn používaných na italském území. Vedle různých variant liry existovaly také další měnové jednotky jako scudo, ducato nebo carlino. Tato měnová roztříštěnost významně komplikovala obchodní vztahy a byla jedním z faktorů, které přispěly k rostoucí podpoře myšlenky italského sjednocení.
| Parametr |
Italská lira |
Euro (po konverzi) |
| ISO kód |
ITL |
EUR |
| Symbol |
₤ |
€ |
| Období používání |
1861-2002 |
2002-současnost |
| Konverzní poměr k euru |
1936,27 ITL |
1 EUR |
| Dělení měny |
1 lira = 100 centesimi |
1 euro = 100 centů |
Italská lira byla oficiálně zavedena jako jednotná měna nově vzniklého království v roce 1862. Tento krok byl součástí širšího procesu centralizace a modernizace státní správy. Nová měna byla založena na decimálním systému, kdy jedna lira se dělila na 100 centesimi. Inspirací pro tento systém byla francouzská decimální soustava, která byla v té době považována za moderní a efektivní řešení.
Přechod na jednotnou měnu nebyl jednoduchý proces a trval několik let. Staré regionální měny byly postupně stahovány z oběhu a vyměňovány za nové italské liry. Tento proces byl dokončen až v roce 1865, kdy Itálie vstoupila do Latinské měnové unie, což byl měnový systém založený na bimetalismu, tedy na současném používání zlatého a stříbrného standardu. Členství v této unii pomohlo stabilizovat hodnotu italské liry a posílilo její mezinárodní důvěryhodnost.
První italské liry byly raženy ze stříbra a zlata, přičemž jejich hodnota byla odvozena od obsahu drahého kovu. Bankovky začaly být vydávány několika autorizovanými bankami, včetně Banca Nazionale nel Regno d'Italia, která se později stala základem pro vznik centrální banky Banca d'Italia. Tato decentralizace emise bankovek však způsobovala určité problémy s kontrolou peněžní zásoby.
Zavedení jednotné měny mělo zásadní význam pro rozvoj italské ekonomiky. Usnadnilo obchodní transakce mezi různými částmi země, snížilo náklady na směnu měn a přispělo k vytvoření skutečně jednotného národního trhu. Zároveň posílilo politickou jednotu země a pomohlo vytvořit pocit národní identity mezi obyvateli různých regionů.
V následujících desetiletích prošla italská lira různými obdobími stability i nestability. Významným mezníkem bylo období po první světové válce, kdy došlo k výrazné inflaci a znehodnocení měny. Přesto italská lira zůstala symbolem italské jednoty a ekonomické suverenity až do roku 2002, kdy byla nahrazena společnou evropskou měnou euro. Přechod od regionálních měn k jednotné italské liře tak představuje důležitou kapitolu v procesu formování moderního italského státu a jeho ekonomiky.
Vývoj kurzu liry ve 20. století
Italská lira prošla během 20. století dramatickým vývojem, který významně ovlivnil ekonomickou situaci země. Na počátku století, konkrétně v roce 1900, měla lira poměrně stabilní hodnotu a byla navázána na zlatý standard. Jeden americký dolar se tehdy směňoval přibližně za 5 lir. Tato relativní stabilita však netrvala dlouho, především kvůli vypuknutí první světové války, která způsobila významnou inflaci.
Meziválečné období přineslo další znehodnocení měny, kdy Mussoliniho režim v roce 1927 stanovil pevný kurz 19 lir za jeden dolar. Tato umělá fixace však nemohla dlouhodobě vydržet vzhledem k ekonomické realitě země. Druhá světová válka pak znamenala pro italskou liru další ránu, když hyperinflace prakticky zničila její hodnotu. V poválečném období roku 1946 se kurz pohyboval kolem šokujících 225 lir za dolar.
Padesátá léta přinesla určitou stabilizaci díky Marshallově plánu a zapojení Itálie do mezinárodního měnového systému z Bretton Woods. V roce 1960 se kurz ustálil na přibližně 625 lirách za dolar, což představovalo významný milník v poválečném měnovém vývoji. Následující dekáda byla charakterizována relativní stabilitou, která pomohla italskému ekonomickému zázraku.
Sedmdesátá léta však přinesla novou výzvu v podobě ropných krizí a rozpadu brettonwoodského systému. Lira začala opět ztrácet na hodnotě a inflace se vymkla kontrole. V roce 1976 kurz překročil hranici 1000 lir za dolar, což vyvolalo značné obavy o budoucnost italské ekonomiky. Osmdesátá léta nepřinesla výrazné zlepšení a kurz se nadále zhoršoval.
Devadesátá léta znamenala pro liru období extrémní volatility. V roce 1992 došla situace tak daleko, že Itálie musela opustit Evropský měnový systém během tzv. Černé středy. Kurz se v té době pohyboval kolem 1800 lir za dolar. Konec století pak byl ve znamení příprav na přechod k euru, kdy se kurz stabilizoval na úrovni přibližně 1936,27 lir za euro, což byl také konečný přepočítací koeficient při vstupu do eurozóny.
Zajímavostí je, že během celého století lira ztratila více než 99% své původní hodnoty. Tento dramatický pokles byl způsoben kombinací několika faktorů, včetně politické nestability, vysokých státních výdajů, chronických rozpočtových deficitů a strukturálních problémů italské ekonomiky. Definitivní konec italské liry přišel 28. února 2002, kdy byla plně nahrazena eurem, čímž skončila její více než 140letá historie jako národní měny sjednocené Itálie.
Inflace a ekonomické problémy v poválečném období
Po druhé světové válce se italská lira ocitla v závažné ekonomické krizi, která výrazně ovlivnila její hodnotu a stabilitu. V letech 1945-1947 zaznamenala Itálie jednu z nejvyšších měr inflace ve své historii, kdy ceny rostly v některých měsících až o desítky procent. Tato situace byla způsobena především masivním tiskem peněz během války a bezprostředně po ní, když se italská vláda snažila financovat poválečnou obnovu země.
Devastující inflace vedla k dramatickému znehodnocení liry vůči ostatním měnám. Zatímco v roce 1938 byl kurz přibližně 19 lir za americký dolar, v roce 1947 to bylo již kolem 575 lir za dolar. Tento prudký pokles kupní síly měny způsobil značné problémy běžným občanům, kteří viděli, jak jejich úspory rychle ztrácejí hodnotu. Mnoho Italů proto začalo ukládat své peníze do zlata, nemovitostí nebo zahraničních měn, což ještě více oslabovalo důvěru v národní měnu.
Italská vláda se snažila situaci řešit různými ekonomickými opatřeními. V roce 1947 byla provedena měnová reforma pod vedením tehdejšího ministra financí Luigiho Einaudiho, která měla za cíl stabilizovat měnu a omezit inflaci. Součástí reformy bylo zpřísnění měnové politiky, omezení státních výdajů a zavedení přísnějších pravidel pro poskytování úvěrů. Tato opatření sice pomohla zpomalit inflaci, ale zároveň vedla k dočasnému zvýšení nezaměstnanosti a zpomalení ekonomického růstu.
Významnou roli v poválečné obnově italské ekonomiky sehrál také Marshallův plán, díky kterému země získala značnou finanční pomoc ze Spojených států. Tyto prostředky pomohly modernizovat průmysl, obnovit infrastrukturu a stabilizovat měnu. Přesto zůstávala lira relativně slabou měnou a její kurz vůči dolaru se i nadále zhoršoval, byť již mírnějším tempem.
V padesátých letech se situace začala postupně zlepšovat díky období tzv. italského ekonomického zázraku. Průmyslová výroba rostla, zvyšovala se životní úroveň obyvatel a lira získávala větší stabilitu. Přesto se nepodařilo zcela vyřešit strukturální problémy italské ekonomiky, které se projevovaly především vysokým státním dluhem a chronickými rozpočtovými deficity. Tyto faktory společně s politickou nestabilitou způsobovaly, že lira zůstávala zranitelnou měnou náchylnou k výkyvům na mezinárodních finančních trzích.
Inflační tlaky a ekonomické problémy provázely italskou liru prakticky až do konce její existence v roce 2002, kdy byla nahrazena eurem. Během této dlouhé historie museli Italové čelit mnoha obdobím ekonomické nestability, která testovala jejich důvěru v národní měnu a schopnost vlády účinně řídit ekonomiku. Zkušenosti z poválečného období významně ovlivnily vztah Italů k penězům a jejich sklon k úsporám v stabilnějších formách aktiv.
Denominace liry v letech 1861-2002
Od sjednocení Itálie v roce 1861 až do zavedení eura v roce 2002 prošla italská lira mnoha denominačními změnami. Původní hodnota liry byla stanovena na 4,5 gramů stříbra, což odpovídalo francouzskému franku. V počátečním období existovaly mince v hodnotách 1, 2, 5, 10, 20, 50 centesimi a 1, 2, 5 lir. Papírové bankovky byly vydávány v nominálních hodnotách 50, 100, 500 a 1000 lir.
Významná změna nastala po první světové válce, kdy inflace způsobila potřebu vydávání bankovek vyšších nominálních hodnot. Ve dvacátých letech se objevily bankovky v hodnotě 5000 a 10000 lir. Mussoliniho fašistický režim se snažil stabilizovat měnu, ale druhá světová válka způsobila další výrazné znehodnocení liry. V poválečném období byly v oběhu bankovky až do hodnoty 100000 lir.
Šedesátá léta přinesla období tzv. italského ekonomického zázraku, kdy se hospodářství země výrazně zotavilo. Přesto inflace nadále znehodnocovala kupní sílu liry. V sedmdesátých letech byly uvedeny do oběhu bankovky v hodnotě 500000 lir a později i milionové nominální hodnoty. Mince se razily v hodnotách 50, 100, 200, 500 a 1000 lir, přičemž nižší hodnoty postupně mizely z oběhu kvůli své bezvýznamné kupní síle.
V osmdesátých letech se italská vláda snažila bojovat s vysokou inflací, která dosahovala dvouciferných hodnot. Bankovka v hodnotě 500000 lir se stala běžně používanou při větších transakcích. Nejnižší používané mince měly hodnotu 100 lir, zatímco jednolivové a dvoulivové mince se již prakticky nepoužívaly.
Devadesátá léta byla ve znamení příprav na přechod k jednotné evropské měně. V tomto období byly v oběhu především bankovky vysokých nominálních hodnot - 1000, 2000, 5000, 10000, 50000, 100000 a 500000 lir. Poslední série italských bankovek se vyznačovala vysokou kvalitou tisku a propracovanými bezpečnostními prvky. Mince byly raženy v hodnotách 50, 100, 200, 500 a 1000 lir, přičemž ty nejnižší denominace se používaly jen zřídka.
K 31. prosinci 2001 činil přepočítací kurz 1936,27 lir za 1 euro. Během prvních dvou měsíců roku 2002 probíhalo duální období, kdy bylo možné platit jak v lirách, tak v eurech. Po 28. únoru 2002 ztratila lira definitivně status zákonného platidla a byla plně nahrazena eurem. Bankovky a mince však bylo možné vyměnit v pobočkách italské centrální banky ještě několik let poté. Tímto skončila více než 140letá historie samostatné italské měny, která byla svědkem dramatických historických událostí a ekonomických změn v životě italského národa.
Nejpoužívanější bankovky a mince před eurem
V období před zavedením eura byly v Itálii běžně používány bankovky a mince italské liry, které měly dlouhou a bohatou historii. Nejčastěji používanou bankovkou byla tisícilira (1000 L), která nesla portrét slavného italského vzdělance Maria Montessoriové. Tato bankovka se vyznačovala charakteristickou zelenou barvou a byla základním platidlem pro každodenní transakce.
Velmi rozšířená byla také bankovka v hodnotě 2000 lir, na které byl zobrazen významný italský vědec Guglielmo Marconi. Tato bankovka měla hnědočervenou barvu a byla zavedena v sedmdesátých letech. Pro větší nákupy Italové běžně používali bankovku v hodnotě 5000 lir, která nesla podobiznu Vincenza Belliniho a vynikala svým fialovým odstínem.
V posledních desetiletích před přechodem na euro byla nejvyšší a nejprestižnější bankovkou 100 000 lir s portrétem Caravaggia. Tato bankovka byla používána především pro významné obchodní transakce a úspory. Mezi další často používané bankovky patřila 10 000 lir s Alessandrem Voltou a 50 000 lir s Gianem Lorenzem Berninim.
Co se týče mincí, nejběžnější byly 100lirové a 200lirové mince, které byly vyrobeny ze slitiny hliníku a bronzu. 500lirová mince, která byla bimetalická, se stala symbolem moderní italské měny a byla velmi oblíbená mezi obyvateli i sběrateli. Menší denominace zahrnovaly 50lirové mince s vyobrazením bohyně Romy a 10lirové mince s klasickým motivem pluhu.
V posledních letech existence italské liry se běžně používaly i mince v hodnotě 1000 lir, které byly zavedeny jako alternativa k bankovkám stejné hodnoty. Tyto mince byly vyrobeny ze speciální slitiny a nesly různé commemorativní motivy připomínající významné osobnosti a události italské historie.
Zajímavostí je, že design italských bankovek a mincí často odrážel bohaté kulturní dědictví země. Na platidlech se objevovaly portréty významných umělců, vědců, skladatelů a dalších osobností, které přispěly k rozvoji italské kultury a vědy. Kvalita tisku a ochranné prvky italských bankovek byly na velmi vysoké úrovni, což pomáhalo v boji proti padělatelům.
Před konečným přechodem na euro v roce 2002 museli Italové zvládnout přepočítávání částek mezi lirou a eurem, přičemž směnný kurz byl stanoven na 1936,27 lir za jedno euro. Toto období bylo pro mnoho Italů emotivní, protože lira byla součástí jejich každodenního života po mnoho generací a její odchod znamenal konec jedné významné éry v italské monetární historii.
Konec liry a přechod na euro
Italská lira sloužila jako oficiální platidlo v Itálii po dlouhá desetiletí, ale její éra se začala chýlit ke konci v 90. letech 20. století. Definitivní konec liry nastal 1. ledna 2002, kdy Itálie společně s dalšími jedenácti členskými státy Evropské unie přešla na jednotnou evropskou měnu euro. Tento přechod představoval významný historický milník nejen pro Itálii, ale pro celou Evropu.
Proces přechodu z liry na euro byl komplexní a vyžadoval důkladnou přípravu. Již od roku 1999 byla lira pevně navázána na euro v neodvolatelném směnném kurzu 1 936,27 liry za 1 euro. V přechodném období mezi lety 1999 a 2002 existovala lira pouze jako bezhotovostní měna, zatímco euro fungovalo jako účetní jednotka. Italští občané si museli zvykat na dvojí označování cen - jak v lirách, tak v eurech, což mělo usnadnit adaptaci na novou měnu.
Fyzická výměna bankovek a mincí začala na přelomu let 2001 a 2002. Italské banky a finanční instituce musely zajistit distribuci nových eurových bankovek a mincí, zatímco současně organizovaly stahování starých lirových platidel z oběhu. Pro Italy bylo rozloučení s lirou emotivní záležitostí, neboť tato měna byla součástí jejich každodenního života a národní identity po generace. Mnoho starších občanů si uchovávalo lirové mince a bankovky jako památku na toto období.
Přechodné období, během kterého bylo možné platit oběma měnami, trvalo dva měsíce. Od 1. března 2002 se euro stalo jediným zákonným platidlem v Itálii. Italská národní banka však i nadále přijímala staré lirové bankovky k výměně za eura, aby zajistila plynulý přechod a minimalizovala případné ztráty občanů.
Zavedení eura mělo významný dopad na italskou ekonomiku. Nová měna přinesla větší stabilitu a eliminovala kurzové riziko při obchodování s ostatními zeměmi eurozóny. Zároveň však odhalila strukturální problémy italské ekonomiky, které byly dříve částečně maskovány možností devalvace liry. Itálie se musela přizpůsobit přísnější měnové politice Evropské centrální banky, což vyžadovalo významné ekonomické reformy.
Technická stránka přechodu na euro byla považována za úspěšnou, přestože se objevily určité problémy s vnímáním cen. Někteří obchodníci využili přechodu k neopodstatněnému zvýšení cen, což vedlo k protestům spotřebitelů. Italská vláda musela zavést přísná opatření proti takovým praktikám a zajistit spravedlivé přepočty cen.
V současnosti, více než dvě desetiletí po zavedení eura, je tato měna pevnou součástí italského hospodářství. Mladší generace Italů již liru znají pouze z vyprávění nebo jako historický artefakt. Přesto vzpomínky na liru zůstávají součástí italské kolektivní paměti a kulturního dědictví, připomínající důležitou kapitolu v ekonomických dějinách země.
Přepočítací koeficient liry na euro
Italská lira byla v roce 2002 nahrazena společnou evropskou měnou euro, přičemž stanovený přepočítací koeficient byl 1 euro = 1936,27 liry. Tento pevný kurz byl určen Evropskou centrální bankou a stal se základním prvkem při přechodu Itálie na novou měnu. Proces výměny byl pečlivě připravován několik let dopředu, aby se zajistil hladký průběh této významné měnové změny. Italové měli možnost používat liru souběžně s eurem během přechodného období, které trvalo dva měsíce od 1. ledna 2002.
Stanovení přepočítacího koeficientu bylo výsledkem komplexních ekonomických analýz a zohledňovalo mnoho faktorů, včetně historického vývoje kurzu liry vůči ostatním evropským měnám. Důležitým aspektem bylo zajištění, aby konverze nepoškodila kupní sílu italských občanů. Obchodníci byli povinni uvádět ceny v obou měnách, což mělo pomoct spotřebitelům zvyknout si na nové cenové relace.
Zajímavostí je, že vysoký přepočítací koeficient byl důsledkem dlouhodobé inflace a postupného oslabování liry v průběhu 20. století. Pro běžné Italy to znamenalo nutnost zvyknout si na práci s mnohem menšími čísly, protože například tisíc lir odpovídalo přibližně pouhým 0,52 eura. Přepočet byl pro mnoho starších občanů zpočátku komplikovaný, proto se často používalo zjednodušené pravidlo, že jeden tisíc lir je přibližně půl eura.
Centrální banka Itálie poskytovala rozsáhlou informační kampaň a vzdělávací materiály, které měly obyvatelům usnadnit orientaci v novém systému. Byly vytvořeny speciální kalkulačky a převodní tabulky, které lidé mohli používat při každodenních nákupech. Obchodníci museli striktně dodržovat stanovený přepočítací koeficient a nesměli ho zaokrouhlovat ve svůj prospěch.
Proces výměny měny byl jedním z největších logistických projektů v moderní historii Itálie. Banky musely zajistit dostatečné množství eurobankovek a mincí, zatímco postupně stahovaly liry z oběhu. Staré bankovky a mince bylo možné vyměnit v bankách i několik let po zavedení eura, přičemž Banca d'Italia garantovala možnost výměny liry za euro po neomezenou dobu.
Přepočítací koeficient se stal symbolem transformace italské ekonomiky a jejího plného začlenění do evropského měnového systému. I když zpočátku působil některým občanům potíže, postupem času si Italové na nový systém zvykli a dnes je euro pevnou součástí jejich každodenního života. Historický význam liry a její přepočítací koeficient však zůstávají důležitou součástí italské měnové historie a připomínkou významné ekonomické změny na přelomu tisíciletí.
Význam liry pro italskou ekonomiku
Italská lira byla po dlouhá desetiletí základním stavebním kamenem italské ekonomiky a její význam daleko přesahoval pouhé platební funkce. V období po druhé světové válce představovala lira symbol italského hospodářského zázraku, kdy země procházela významnou průmyslovou transformací a modernizací. Měna se stala nedílnou součástí italské identity a národní hrdosti, přestože se potýkala s řadou výzev, především s chronickou inflací.
V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století byla lira považována za jeden z hlavních nástrojů monetární politiky italské centrální banky. Pomocí měnových intervencí a úprav kurzu liry se dařilo stimulovat italský export, který byl klíčový pro rozvoj průmyslových oblastí na severu země. Pružný kurz měny umožňoval italským výrobcům získávat konkurenční výhodu na mezinárodních trzích, což vedlo k významnému růstu průmyslové produkce a zaměstnanosti.
Specifickým rysem italské liry byla její relativně nízká hodnota vůči ostatním evropským měnám, což mělo dvojí efekt na ekonomiku. Na jedné straně to podporovalo turistický ruch, který představoval významný zdroj příjmů pro italskou ekonomiku, na straně druhé to však způsobovalo problémy s důvěrou v měnu a vedlo k určité nestabilitě. Italské domácnosti proto často držely úspory v silnějších měnách, především v německých markách nebo švýcarských francích.
Význam liry se projevoval také v každodenním životě Italů. Vysoké nominální hodnoty bankovek a mincí se staly charakteristickým rysem italské ekonomiky, kdy běžné transakce probíhaly v tisících či desetitisících lir. Tento fenomén ovlivňoval psychologii spotřebitelů a jejich vztah k penězům, což se projevovalo i v způsobu, jakým Italové přistupovali k úsporám a investicím.
V devadesátých letech, kdy se Itálie připravovala na přijetí eura, sehrála lira důležitou roli v procesu ekonomické konvergence. Přechod na společnou evropskou měnu představoval pro Italy významnou změnu, která vyžadovala přizpůsobení nejen v ekonomické oblasti, ale i v mentálním přístupu k hodnotě peněz. Mnoho ekonomů považuje období liry za klíčové pro formování moderní italské ekonomiky, kdy se země musela vypořádat s řadou strukturálních problémů a makroekonomických výzev.
Lira také významně ovlivňovala italský bankovní sektor a finanční trhy. Volatilita měny a častá potřeba intervencí ze strany centrální banky vedly k rozvoji sofistikovaných finančních nástrojů a hedgingových strategií. Italské banky se musely naučit pracovat v prostředí vysoké inflace a nestabilního měnového kurzu, což paradoxně přispělo k jejich větší odolnosti a schopnosti adaptace na měnící se podmínky na mezinárodních finančních trzích.
Italská lira byla symbolem italské ekonomiky po více než sto let, než ji vystřídalo euro. Byla to měna, která psala historii země od sjednocení až po konec 20. století.
Augusto Galli
Sběratelská hodnota historických italských platidel
Historické italské platidlo, zejména italská lira, představuje pro sběratele fascinující oblast numizmatiky. Sběratelská hodnota starých italských bankovek a mincí se v posledních desetiletích výrazně zvýšila, především díky jejich historickému významu a uměleckému zpracování. Italské mince z období před zavedením eura jsou mezi sběrateli mimořádně ceněné, zejména exempláře z počátku 20. století a z období druhé světové války.
Zvláště vzácné jsou lirové mince z období fašistické vlády, které nesou podobiznu krále Viktora Emanuela III. Tyto mince, především stříbrné nominály 5 a 10 lir z let 1936-1941, mohou dosahovat na aukcích hodnoty několika tisíc eur. Specifickou kategorii tvoří také bankovky z období před druhou světovou válkou, které jsou ceněny nejen pro svou historickou hodnotu, ale i pro své umělecké zpracování a kvalitu tisku.
Mezi sběrateli jsou velmi žádané také pamětní mince vydané v průběhu existence italské liry. Zejména série z let 1950-1970 patří k nejvyhledávanějším, přičemž jejich hodnota každým rokem stoupá. Stříbrné pamětní mince z tohoto období mohou v perfektním stavu dosahovat ceny přesahující deset tisíc eur. Významnou roli při určování hodnoty hraje zachovalost, původní lesk a absence jakýchkoliv poškození.
Papírové bankovky italské liry představují samostatnou kapitolu sběratelství. Particularly vzácné jsou exempláře z období před první světovou válkou a z meziválečného období. Bankovky s vysokými nominálními hodnotami z období hyperinflace jsou paradoxně méně cenné, protože byly tištěny ve velkých nákladech. Výjimku tvoří zachovalé série z let 1947-1950, které jsou mezi sběrateli velmi ceněné.
Pro určení sběratelské hodnoty je klíčový stav zachování platidla. Profesionální numizmatici používají mezinárodní škálu hodnocení od MS (Mint State) po Poor (velmi špatný stav). Cena stejné mince se může lišit až stonásobně v závislosti na jejím stavu. Důležitým faktorem je také původnost a autenticita, kterou lze ověřit pomocí specializovaných katalogů a expertíz.
V současné době roste zájem o italské platidlo i mezi zahraničními sběrateli, což vede k dalšímu zvyšování cen na mezinárodním trhu. Investice do kvalitních kusů italských historických platidel se tak může ukázat jako velmi výhodná, zejména v dlouhodobém horizontu. Sběratelé by měli věnovat pozornost především autenticitě a původu nabízených exemplářů, protože na trhu se bohužel vyskytuje i značné množství padělků.
Pro začínající sběratele je doporučováno zaměřit se nejprve na běžnější exempláře z pozdějšího období a postupně budovat znalosti a zkušenosti před investicí do vzácnějších kusů. Důležité je také sledovat vývoj cen na aukcích a v specializovaných obchodech, což pomáhá vytvořit si přehled o reálné tržní hodnotě jednotlivých položek.
